Počátky vícehlasu
- již v 7.stol. došlo k současnému znění
- i dříve, to však byly náhodné odchylky
- v 9.stol. melodie chorálu byla doprovázena dalším hlasem
- hlavní hlas = cantus firmus - to byl chorál a 2.hlas prodléval na jednom tónu (nejjednodušší dvojhlas) nebo byl obvyklý souběžný pohyb obou hlasů v čistých intervalech (1,4,5,8) = organum (nejčastější typ dvojhlasu)
- jdou-li hlasy protipohybem, označuje se tento typ dvojhlasu jako discantus
- raný vícehlas se postupně vyvíjel, rostl počet hlasů, které zněly současně s cantem firmem
- docházelo k prolínání umělé a lidové, duchovní a světské hudby
- od 12. stol. se začaly používat ve vícehlase i sexty a tercie (v duchovní hudbě dříve zakázané)
Nejstarší české hudební památky
- 10.stol. - duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny - vroucí prosba k Bohu o úrodu a pokoj na zemi
- v Čechách nejprve převažovala slovanská liturgie - Velkomoravská říše - 9.stol -> staroslověnština
- později se prosadila liturgie latinská
- přelom
- obě písně se v pozdějších staletích mnohokrát staly námětem hudebních děl českých skladatelů
Světské písně ve středověku - doba románská (1000 - 1200)
- kromě liturgických zpěvů se objevila také lidová píseň
- existovala již i umělá světská tvorba - už od 7.stol. mezi kočovnými hudebníky (rytíři, zchudlí šlechtici, služebníci, potulní studenti - vaganti), putovali od města k městu a předváděli své umění, vystupovali též jako básníci, tanečníci, herci, kouzelníci, šašci
- náměty brali ze společenského života, z historie a politiky
- podle obsahu se rozlišovaly: chansony = písně milostné, balady = p. taneční, serenády = p. večerní, plankty = p. smuteční, písně pijácké, mravoučné, historické, parodické, pastýřské ...
- byly většinou sólové, někdy se v refrénu uplatnil i sbor
doprovodné nástroje: loutna, lyra, harfa, fidula (předchůdce houslí), rubeba(předchůdce violoncella), psalterium, zobcová i příčná flétna + bicí nástroje